O malování

p8293904

Proč malovat

Lidé si chtěli svá obydlí – a postupem času i další užívané stavby – odnepaměti zpříjemnit a zkrášlit, popřípadě jim úpravou stěn dodat určitou symboliku. Dnes je malování zejména prostředkem k individuálnímu ztvárnění interiéru pro každého „na míru“ podle osobního vkusu nebo způsobu využití daného prostoru.

Důležitou roli hraje působení barev na psychiku člověka. Barvy ale také dovedou opticky změnit – zvětšit, zmenšit, rozšířit, zúžit, snížit či zvýšit – prostor, zejména v součinnosti se zvoleným způsobem výmalby, eventuelně s využitím architektury prostoru.

V neposlední řadě je výmalba bytových i nebytových prostor důležitým hygienickým faktorem. V bytových prostorách jako jsou kuchyně, koupelny či toalety se doporučuje nově vymalovat minimálně každé 2-3 roky a v intervalu minimálně 4-6 let v ostatních místnostech. Pro nebytové prostory jako jsou kanceláře, úřady, školy, obchody, haly, divadla aj. je vhodné malovat minimálně každých 3-5 let. Pro specifické provozy, kde je kladen důraz na maximální hygienu, jako jsou nemocnice, jídelny, restaurační zařízení, aj., se doporučuje častější frekvence malování v souvislosti s individuálními potřebami daného zařízení. 

divadlo_radost

Historie malování

Nástěnné malířství zahrnuje za dlouhá tisíciletí svého vývoje několik různých užívaných technik. Nejstarší je malba, z níž se vyvinula technika malby na suché vápenné omítce – tzv. secco a posléze i malba do vlhké omítky – tzv. freska, která vyvrcholila metodou proškrabávaných vrstev vlhkých omítek – tzv. sgrafitem.

Za prvopočátky malířského řemesla by se s trochou nadsázky daly označit už paleolitické jeskynní malby jižní Francie a severního Španělska, jejichž stáří se pohybuje v desítkách tisíc let. Na našem území je nejstarším dokladem nástěnného malířství pravěké barevné malování stěn, a to v podobě barvení vnější hladké části hliněné výplně stěn – tzv. mazanice – už z období neolitu, tedy mladší doby kamenné. Malování bylo prováděno přírodními minerálními barvivy – hlinkami. Nejčastěji se objevuje bílení, ale i červené malování nebo barevné vzory. 

Raný středověk

V období raného středověku je nástěnné malířství výrazně zastoupeno výpravnou nástěnnou malbou byzantského a románského umění. Unikátní doklady užívání omítkových malt a nástěnného malířství z našeho území 9. století pochází z prostor někdejších velkomoravských kostelů. Maltové omítky mají různou kvalitu, obsahují vysoký podíl vápna (až nad 40%) a jsou zabarveny do bílo-šeda nebo červeno-hněda. Jak napovídají četné zlomky těchto maltových omítek, byly bohatě za sucha i za vlhka malovány (nejstarší doklad fresek na našem území). Při archeologickém výzkumu církevního komplexu z Uherského Hradiště-Sadů byla dokonce objevena omítka s částí lidské tváře připomínající byzantské malby a v Mikulčicích další doklad figurálního malířství v podobě zlomku omítky s lidským okem.

Románské nástěnné malířství

Románské nástěnné malířství je typické plošnou kompozicí, výraznou obrysovou linií a barevnými plochami. Postavy jsou podle významu velikostně uspořádány, náměty jsou téměř výhradně církevní. Typické principy románského malířství jsou obsaženy na území Moravy především v nástěnném cyklu románské rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, kde je ale kromě církevních motivů významně ztvárněna i přemyslovská genealogie. Často se objevuje v románském nástěnném malířství geometrický a rostlinný ornament a motivy fantastických zvířat. Dokladů omítaných stěn z doby románského slohu se ale dochovalo poměrně málo, především vzhledem k vysoké oblibě opuky jako stavebního materiálu, která je velmi měkká a omítka na ní drží špatně. 

obvac_pokj_a_jdelna

Gotika

V období gotickém ustupuje nástěnná malba do pozadí před malbou na skle. Výjimku tvoří dřevěné a dřevohliněné stavby, které bývaly pravidelně omítány a dále malovány nejen z hlediska estetického, ale na ochranu před mechanickým poškozením a požárem. Na fasádách domů se objevuje iluzivní, nejčastěji malované kvádrování, napodobující ideální „katedrální“ styl. Mezi další druhy uplatňované iluzivní výmalby patří např. vymalování „kamenných“ klenebních žeber nebo barevná plošná malba imitující vzhled mramoru. V pozdní gotice přichází do módy velmi oblíbené šablony, kde se uplatňují hlavně realistické rostlinné motivy, ale i figurální motivy. Dřevěné stropy interiérů bez kleneb byly potom opět zdobeny hlavně pomocí šablon a tento v gotice zavedený způsob si podržel oblibu v různých společenských vrstvách, převážně obytných interiérů, až do 20.století. 


Renesance

Rozvoj nástěnného malířského umění je završen v období renesance, která bývá označována jako období tzv. omítkové architektury. Výzdoba stěn už se týká ve velké míře i měšťanů a bohatších venkovanů. Vykrajované štíty domů a arkády jsou zdobeny freskovou malbou, prováděnou anorganickými pigmenty na čerstvou vápennou omítku. Trvanlivost malby je zaručena spojením krystalků uhličitanu vápenatého se zrnky pigmentů. Asi nejznámější renesanční úpravou fasád domů je sgrafito. Klasické sgrafito vzniká nanášením dvou vrstev omítek, přičemž horní světlejší se za vlhka proškrabává do požadovaných obrazců. Mezi motivy jsou nejčastější rostlinné ornamenty, figurální (hlavně biblické a mravoučné) motivy a také iluzivní „psaníčkový“ ornament. Mezi nejlépe dochované městské organismy patří historická centra měst Telč, Slavonice, Prachatice, Český Krumlov a dále také četné zámky, radnice, aj. Obytné interiéry jsou někdy také zdobeny freskami a sgrafitem, objevuje se také dřevěný deskový malovaný obklad – tzv. táflování. I v prostších obydlích se objevuje bohaté malování dřevěných stropů, hlavně rostlinnou ornamentikou. Objevuje se textilní obkládání stěn látkovými tapetami a tkanými gobelíny. 

Baroko

Období baroka je neseno v duchu iluzionizmu. V interiérech převažují světlé nátěry stěn s barevnou výmalbou, zejména v honosnějších stavbách. Nástěnné malby tvoří celé pohledové kompozice – např. krajiny, altány, ale i lidské postavy. Iluzivně jsou na stěnách vymalovány oltáře a iluzivní prostory jsou vytvářeny v kupolích kostelů. Mistrem nástěnné malby v českých zemích, který vyzdobil řadu církevních i světských staveb, byl Václav Vavřinec Rainer (1689 – 1743). Hlavními znaky barokní ornamentiky jsou pohyb a naturalismus, silná je touha po efektech a rozpohybování prostoru. Jako motivy se objevují květinové koše, rohy hojnosti, prapory, škrabošky, atd. Od poloviny 18. století bývají pod omítku skrývány i stropní trámy, a k povrchu stěn se tak opticky připojuje i strop. Také na fasádách se objevuje výrazná barevnost, nejčastějšími barvami jsou červená, bílá, růžová, šedomodrá a žlutohnědá, které pokrývají v různých kombinacích části ploch stěn vytvářejících iluzivní členění stěn. Větší trvanlivost odstínů bývala dosahována i přimícháním barevných pigmentů přímo do omítky. 

mstnost_a

Rokoko a klasicismus

Přes rokokovou barevnost a okázalé zlacení interiérů se móda nástěnného malířství ve střízlivějším klasicismu vrací k antickému umění. Vzorem pro výmalbu honosných, zejména empírových interiérů, jsou staré pompejské malby znovuobjevené při prvních archeologických vykopávkách. Užívají se i stylizované květinové ornamenty. Přesto význam nástěnného malířství poněkud klesá v souvislosti se vzrůstající oblibou závěsných obrazů. Definitivně mizí pohledové dřevěné konstrukce zakázané zákonem z roku 1816. Exteriéry také čerpají ze střídmější barevnosti. Pravidelná je kombinace bílé a další doplňkové barvy – nejčastěji okrové, modré nebo šedé. Objevují se datovací nápisy, barevné niky a lemy. 

Romantismus

Pokus o obnovu slávy výpravného nástěnného malířství nastal v době romantismu, který ruku v ruce s historismem sahá po starých románských, gotických i renesančních předlohách. Budovy jsou typické barevným oživením fasád, které obsahují barevné kombinace podtrhující členění stavby – výrazné sokly, parapety, šambrány, aj. Objevují se opět i sgrafita. Pro dosažení extrémně bílých povrchů se už od 1. poloviny 19. století užívala hojně sádra. V interiérových výmalbách se pravidelně uplatňují šablony a také nově dekory válečkové. Barevná historizující výzdoba končí nástupem secese a moderny na počátku 20. století, i když starší tradice dlouho přetrvávají zejména ve venkovském prostředí. 

Secese

Za poslední „zdobný styl“ bývá označována secese. Odmítá pseudoslohové projevy romantismu a přichází se záplavou stylizovaného rostlinného dekoru. Přetrvává tradice štukové výzdoby na omítaných plochách a výrazné barevné akcenty. Monumentální nástěnná malba vývojově končí a nadále se využívá pouze minimálně. 

klenotnictv_smaragd-hermes_b

V moderních stavbách se obecně projevuje trend přísnější materiálové barevnosti vystupňovaný v období „bílé“ konstruktivistické a funkcionalistické architektury.

V současnosti odeznělo strohé minimalistické období, alespoň co se barevnosti stěn týče. Velmi oblíbenými interiérovými i exteriérovými barvami jsou všechny odstíny žluté, okrová, oranžová, meruňková, růžová, hnědá, žlutozelená, zelená a modrá v různých kombinacích. I nadále jsou hlavní součástí vodou ředitelných interiérových i fasádních barev přírodní hlinky. Pro vysoký stupeň bělosti bývá do barev přidáván BaSO4 (siřičitan baričelý). Moderní malířské barvy jsou otěruvzdorné, nanášejí se zpravidla válečkovou metodou, štětkou nebo na velké plochy vysokotlakým stříkáním.


Mám zájem o malířské práce